Zhodnocení výstavní sezóny 2007

Výstavou v Praze byla završena letošní výstavní sezóna a tak jsem si dovolila jako maminka našeho handlera Honzíka, trochu se ohlédnou dozadu a zhodnotit jak Honzovu
handlerskou kariéru, tak celkově juniorhandling u nás v České republice.
    V roce 2006 jsme začínali jezdit s klukama (ano, opravdu s námi ze začátku jezdila docela silná handlerská parta) na výstavní soutěže v juniohandlingu. Ze začátku jsme se jes učili, okukovali a sbírali zkušenosti. Někdy koncem roku se podařilo Honzíkovi dostat se až do finálových soutěží a v nich dokonce obsadit v Brně první místo a v Nitře místo druhé. Nic nedokáže mladého kluka „nakopnout“ tak jak první úspěch. Někdy v té době jsem pozorovala, že Honzu cvičení s pejsky docela baví a na každou výstavu se těší, když na nic jiného, tak na setkání se psími kamarády určitě. Další velkou „injekci“ nového nadšení jsme dostali od paní rozhodčí Košťálové. Honzovo soutěžení totiž přerušila velká pauza z důvodu plánovaného krytí výmaračky Sejbičky (Fergie Noves), fenky se kterou Honza začínal a kterou si půjčoval na vystavování od naší kamarádky Hanky Juráškové. Jednou po soutěži jsme se s paní rozhodčí bavili a ona nám doporučila, ať zkusíme Honzíka přihlásit i do nedělních soutěží. Do té doby jsem neměla žádné známé mezi plemeny vystavovanými v neděli a tak jsem sedla k internetu a hledala jsem, emailovala a ptala jsem se všude možně a postupně jsem navázala spoustu pěkných přátelských vztahů s chovateli rozličných plemen psů. Nakonec se našlo pár z nich, kteří byli ochotní svého svěřence na nedělní handling půjčit. Nemyslete si, není pro majitele, pyšné na své šampióny a miláčky v jednom, tak jednoduché se s nimi na krátko rozloučit a svěřit ho do rukou úplně cizího kluka a nesmět se na ně jít ani podívat, aby se ti dva mohli co nejvíce sehráli a přítomnost pánečka je nijak nerušila.
    Do nové sezóny 2007 jsme vstupovali z loňského 4. místa se ziskem 15 b. a s nadějí, že se nám podaří umístnění alespoň obhájit. Hned první výstava nás elánem moc nenaplnila. Honza startoval v Olomouci tři dny po sobě a ve všech se dostal do nejužšího výběru a třikrát slyšel větu: “Jsi moc dobrý, máš i na postup, ale ...“ a dál následovalo, nějaké to vytknutí malé chybičky nebo pochybění výstavního štěstí. Přesto jsme nic nevdávali a rozhodli se jet alespoň další moravské výstavy (Brno a Ostravu). Zlom nastal už na výstavě v Brně, tam na rozloučenou se Sejbou obsadil Honza krásné první místo. Úspěchy se začaly pomalu dostavovat. Ne, že by jsme jezdili jenom kvůli pohárům a bodům, ale proč si nepřiznat, že když se začne dařit, je to obrovský stimul pokračovat a klást si i složitější úkoly a vyšší cíle. Tak nezůstalo jen u té Moravy a my se rozjeli i do vzdálenějších koutů naší vlasti. Během cestování po Čechách jsme zažili spoustu adrenalinových situací. Já vždycky říkám, že někdo skáče bungee jumping, my jezdíme vystavovat. Na svých cestách jsme poznali spoustu skvělých lidí pohybujících se okolo pejsků - stejně „postižených“ jako my. Na tomto místě bych chtěla všem poděkovat za jejich pomoc nebo radu. Nebudu psát jmenný seznam,
jednak by byl docela dlouhý a jednak mám strach, abych na někoho nezapomněla, co by mě velmi mrzelo. Takže děkuji opravdu všem, kteří nám jakýmkoliv způsobem během roku
 pomohli a vyšli vstříc.
    Letošní sezóna již skončila, na poslední výstavě se Honzíkovi podařil velice pěkný „double“ kdy získal po oba dva dny 2. místo. Bodování je uzavřeno a my budeme teď jen čekat na celkové vyhodnocení soutěže. Za sezónou 2007 můžeme udělat tlustou čáru a pomalu již začít posílat přihlášky na příští rok, kde se bude začínat zase od nuly. Při ohlédnutí za uplynulým rokem mě zadostiučinění hřeje u srdce, jen po sečtení všech nákladů a výdajů za celou sezónu se mi trochu protočily panenky. Nikomu, kdo pravidelně vystavuje nebo dělá zodpovědně nějaký sport nemusím nic vysvětlovat. Samotné startovné není zas tak strašné, ale
když připočítáme dopravu a ubytování, dostaneme se do velkých (alespoň pro mne) čísel a to jsme často cestovali velice „sparťansky“ vlakem s batohem na zádech a spali ve stanu, pokud to alespoň trochu počasí dovolilo.V tuto chvíli si netroufám říct, jak dlouho mi právě jen finanční situace dovolí věnovat se tomuto krásnému koníčku. Takže hurá do roku 2008 a čekáme, co nového a zajímavého nám přinese.
    Chtěla bych se teď trochu ohlédnout za končícím rokem z pohledu pozorovatele
 juniorhandlingu, protože jsem většinu výstav trávila v těsné blízkosti handlingových kruhů, jelikož v tomto roce jsem žádného ze svých psů nevystavovala. Přesto, že nemám veliké srovnání se zahraničím (snad kromě Polska a Slovenska) troufám si říct, že naši mladí vystavovatelé jsou na velice vysoké úrovni. Nejvíce je to vidět na starší kategorii, kde se ve semifinálových soutěžích schází už pravidelně velice početná a vyrovnaná konkurence. Nezávidím rozhodčímu, který musí vybrat jen ty tři nejlepší. Všichni tito mladíci a slečny
 už vystavují na „profi“ úrovni a kromě účasti v handlingu často velice rádi pomohou s vystavováním v běžných kruzích.
    V mladší kategorii je situace obdobná. Zatím co Honza skončil minulý rok na 4. místě jen s 15 body, letos budou mít první tři podle průběžných výsledků víc jak 100 bodů a ani ostatní handleři se nenechali nijak zahanbit. Podle předběžných odhadů by měla být první pětka velice vyrovnaná.
    Celá soutěž ale není jen o těch nejlepších. Do mladší kategorie se hlásí čím dál tím více dětí, které přichází do výstavního kruhu poprvé. Chtějí se naučit předvádět svého pejska, kterého mají za nejlepšího kamaráda. Všem držím palce, vždyť o tom juniorhandling vlastně je. Ukázat celé veřejnosti, že psi nejsou jen štěkající a kousající zvířata, ale že se správnou výchovou a vedením je zvládne představit i malá copatá holčička. Někteří z těchto začínajících vystavovatelů, nebo z jejich rodičů se mne ptají, jak nebo z čeho se dá naučit handling. Já jim dávám pouze jedinou radu: po nastudování teorie třeba na webových stránkách některého ze zkušenějších kolegů si stoupnout k výstavnímu kruhu a dívat se a pozorovat jak to dělají ti ostřílení, nebo jaké chyby vytýkají rozhodčí těm méně úspěšným. Co se posuzujících týká, myslím si, že u nás jsou velmi příjemní páni a dámy rozhodčí, kteří nejen vysvětlí chybičky , ale jsou připraveni i pomoci a poradit. Stejně ochotně poradí i každý se zkušenějších handlerů, jen se nebát zeptat. Nakonec se každý musí poučit z vlastních chyb. Vlastní zkušenosti jsou totiž nenahraditelné a nedají se nikde přečíst ani nastudovat. Pak už stačí mít kamarádský vztah se svým pejskem a trochu trpělivosti a úspěch se dříve nebo později určitě dostaví. Hlavní zásadou by mělo být, že oba, pejska i dítě musí juniorhandling především bavit.
Další kapitolu a zároveň poděkování bych chtěla věnovat všem majitelům pejsků, kteří jsou ochotni s mladými handlery spolupracovat. Někdy se bohužel stane, že do velikých plánů vstoupí krytí fenečky, hárání, zranění, nemoc nebo jiné důvody, proč si dítě nemůže vzít svého parťáka. Pak nezbývá než sednout k internetu hledat, psát, ptát se a volat nebo obejít výstavu a slušně poprosit o spolupráci. Já osobně jsem tak postupně navázala spoustu pěkných přátelských vztahů s chovateli rozličných plemen psů. Nakonec se našlo pár z nich, kteří byli ochotní svého svěřence na handling půjčit. Nemyslete si, to není jen tak jednoduché rozloučit se ze svým mazlíčkem, šampionem, pejsáčkem a svěřit ho do rukou úplně cizího kluka nebo holky a nesmět se na ně ani jít podívat, aby se ti dva co nejvíce sehráli a přítomnost majitele je nerušila. Myslím si, že všichni tito odvážní si od handlerů zaslouží obrovské díky.
    Jediná chybička, kterou jsem na uplynulé sezóně shledala, je nedocenění této soutěže ze strany pořadatelů výstav. Na některých z nich se stal juniorhandling jen jakousi okrajovou atrakcí, což je veliká škoda. Nejčastěji se to projevilo velmi malým výstavním kruhem, který při velikém počtu přihlášených dětí naprosto nevyhovuje nebo nedořešeným časovým rozvržením na celou soutěž, kdy rozhodčí musel vybrat postupující handlery během velice krátké doby a oni pak rychle přeběhnout do závěrečných kruhů, kde už pomalu začínaly odpolední soutěže. Na jedné z výstav se tento organizační zmatek podepsal na jejich výkonu, za co byli pak částečně neprávem kritizováni na internetu. Je to obrovská škoda, vždyť právě z těchto dětí rostou budoucí zapálení chovatelé a vystavovatelé. Navíc musí předvést během handlingu i obrovský kus „práce“. Zatím, co v běžném kruhu zažije vystavující pár minut trémy a vystoupení pro něj končí získáním posudku, mladí handleři nastupují do kruhu opakovaně a musí prokázat spoustu znalostí, souhru s pejskem a jeho dokonalé předvedení a to jak v pohybu tak v postoji. Za to jim patří můj upřímný obdiv a uznání, bez rozdílu všem.
    Co popřát na závěr? Do nové sezóny přeji všem přihlášeným handlerům spoustu úspěchů, krásný vztah ke čtyřnohým kamarádům, hodně zájmu od kynologické i široké veřejnosti. Těm, kterým se hned nebude dařit, přeji mnoho trpělivosti a všem ostatním, aby se jejich psí partneři stali středem jejich mikrokosmu, protože oni jim jejich přízeń oplatí obrovskou, nezměrnou a nesobeckou láskou.
Nashledanou. Simona Malá